Otto Gutfreund - letos uplyne 90 roků od tragického úmrtí jednoho z nejslavnějších rodáků

V okamžiku vyhlášení 1. světové  války byl v Paříži, kde vstoupil do Cizinecké legie. Bylo mu 25 let a nikdy předtím neabsolvoval žádný vojenský výcvik. Otto Gutfreund byl zařazen ve výcvikovém středisku v Bayonne do první československé zahraniční jednotky - roty Nazdar, s níž se zúčastnil bojů na řece Sommě, L'Artois a v Champagni. Na podzim roku 1915 podepsal spolu se dvěma dalšími českými desátníky žádost o začlenění do francouzské armády. Psali jménem všech českých dobrovolníků, vlastně i za mrtvé spolubojovníky – skoro celá rota Nazdar totiž padla u Arrasu v květnu 1915. Z 250 mužů zůstalo bojeschopných pouhých 100. Dopustili se formulační neobratnosti, protože v dopise napsali rozzlobeně "Považujete-li nás za Rakušany, pak s námi jednejte jako s Rakušany". Jakýsi úředník na ministerstvu války je vzal za slovo. Gutfreund byl obviněn ze vzpoury a uvězněn do internačního tábora. Po demobilizaci v roce 1916 byl uvězněn v Lyonu poté, co Francouzi odmítli všechny žádostí o jeho začlenění do nově vzniklé československé legie. Mezi lety 1916 a 1918 byl internován v táboře Saint-Michel-de-Frigolet v Bouches-du-Rhône. Po třech letech vězení na konci války, se konečně podařilo přátelům a představitelům Národní rady dosáhnout jeho propuštění z vězení. Usadil se v Paříži, kde pokračoval v přerušené práci. Ukončil svou kubistickou éru, a od té doby vytvářel svoje díla v duchu Nové věcnosti posléze realismu.

V roce 1920 opustil Paříž a žil mezi Prahou a rodným Dvorem Králové....

Následující rok se účastnil výstavy skupiny Tvrdošíjní v Praze, Brně a Košicích. V roce 1924 se zúčastnil Výstavy Československého moderního umění v Paříži a příští rok byl také na Mezinárodní výstavě dekorativních umění v československém pavilonu v Paříži. Je autorem pětikorunové mince, která se používala od r. 1925 až do roku 1947. Nejvzácnější jsou exempláře z roku 1937, cena se může vyšplhat až na 150 000 Kč.

Portrétoval prezidenta T. G. Masaryka, proslavil se také veřejnými plastikami, mezi které patří i reliéf pro Gočárovu Legiobanku v Praze (Ten paradoxně zobrazuje československé legie, do kterých mu nebylo dovoleno vstoupit), nebo Pomník Babičky Boženy Němcové v Ratibořicích (Ani ten nebyl ovšem přijat jednoznačně pozitivně. O. Březina napsal např. básníku Jakubovi Demlovi: "Gutfreundova babička v tom údolí u České Skalice je stará Židovka a je to něco tak sprostého, ošklivého, cizího, nečeského, neslovanského."). Po smrti Jana Štursy se mohl stát neformálním prvním sochařem nové republiky, nedokázal se však smířit s dobově uznávaným vkusem středostavovských vrstev, kterým byl neoklasicismus. Toužil po hledání vlastních způsobů vyjádření. V roce 1926 se Otto Gutfreund oženil s Miladou Lindneovou.

Je možné konstatovat, že Gutfreund prožil svůj život v podstatě v bídě. Svoji „Hlavu Dona Quijota“ nemohl za svého života prodat ani za tehdejších 50 Kč. Dnes je pojištěna na tři miliony korun. Důležité pro něj bylo, že roku 1926 vyhrál konkurz na místo profesora na Umělecko-průmyslové škole v Praze, od čehož si sliboval nezávislost na veřejných zakázkách a možnost věnovat se hledání původního vyjádření ve vlastním ateliéru. Velmi krátce nato, 2. června 1927, ovšem tragicky utonul ve Vltavě poblíž pražského Střeleckého ostrova v Praze. 

Ačkoli je dílo Otto Gutfreunda poměrně dobře zmapované, je i dnes možné se dočkat nečekaných objevů, především co se týče jeho přípravných studií. Na stránkách aukčního zpravodajství se například objevuje poměrně nedávná historka o tom, jak jednoho dne zavítala do zavedeného starožitnictví neznámá paní, která si prohlížela sochy slavných sochařů a poznamenala: „My toho máme plný ateliér a nevíme, co s tím. Nikdo to nechce, a přitom je v tom i nějaký Gutfreund.“ Starožitníka pak zavedli do polorozpadlého ateliéru plného soch obklopených haraburdím, prázdnými lahvemi a suti, to vše bylo prolité záplavami z roku 2002. Možná tak na nás čekají nějaké další podobné poklady.